Turnerova chata na Šumavě

Uprostřed této půvabné přírody i krajinářsky nejcenější části střední Šumavy, při ústí Zhůřského potoka stojí Turnerova chata postavená ve stylu typických dřevěných šumavských staveb. Již koncem 19. století byl zde při staré „Maderské silnici” vybudované v roce 1888 spolkem německých sportovců Turnerverein postaven hostinec, který poskytoval občerstvení nejen dřevařům, ale i prvním turistům objevující krásy šumavské přírody.

V roce 1932 tato stará šumavská usedlost shořela, byla však znovu postavena a rozšířena o další přístavbu do té podoby, jak jí známe dnes.

Turnerova (dříve též Turnéřská) chata se záhy stala vyhledáváným místem jak pro svoji polohu, tak i jako místo, odkud lze podnikat výlety do celého Povydří. Již před první světovou válkou se zde usadil na čas malíř — krajinář Otakar Nejedlý, který zde pilně maloval motivy kolem Vydry. Tato řeka a její šumění inspirovaly již v roce 1867 Bedřicha Smetanu při jeho pobytu na Čenkově pile k napsání symfonické básně Vltava.

V 19. století zde maloval se svým synem malíř Josef Navrátil, nedotčený a drsný půvab zdejší přírody zachytil Karel Klostermann ve svých románech „V srdci šumavských hvozdů”, „V ráji šumavském” a „Ze světa lesních samot”.

Současná podoba z konce třicátých let

Současná podoba chaty je výsledkem citlivé rekonstrukce interiéru do původního stavu na konci třicátých let. Povydří zůstává i dnes důvěrným setkáním se „světem lesních samot”; ten krásný úsek podél Vydry, jejíž hukot je slyšet po celé délce jejího toku. Ale nejkrásněji zpívá za klidných večerů při Turnerově chatě, kdy její vlny jsou zality stříbrem měsíce, nebo skryty v bílém oparu mlh. Zpívá stále tak krásně, jako před léty Bedřichu Smetanovi. Přijďte i vy a zaposlouchejte se zde do této písně Šumavy — písně rodné země.

Jistě pak dáte za pravdu slovům Adolfa Heyduka:

„Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…”

A sami dodáte:

„Není krásnější řeky nad Vydru”

Řeka Vydra inspirovala také známého malíře Josefa Váchala.

Plzeňský profesor František Moloch v roce 1936 napsal o Vydře následující:

„Po Niagaře nejvíc na mne zapůsobila Vydra v nejrásnějším údolí českém, v Povydří. Vlevo od silnice nad Čeňkovou pilou vysoko, skoro až k nebi, zdá se vám, vypínají se lesnaté stráně, mnohdy svislými stěnami skalními k řece se smykajíce a tu a tam skalními hlavami přepodivnými korunovány jsouce, a vedle mladá Otava bujně hopcuje a skáče přes kameny, zkoušejíc sílu svou, laškuje s nimi, menší unášejíc, ano opírá se též o balvany, snažíc se v rej a skok strnulé nohy jejich dostati a z toho reje i vřavy nepopsatelný ryk a shon i hudba ohlušující. Jinde stavějí se větší balvany proudu v cestu; voda hučí, bouří, řve — rozkáceně se peřejemi řítí a s jezů padá. Bouřnému reji tomu naslouchal v r. 1862 genius hudby naší Bedřich Smetana a vtělil jej do skladby Vltavy v její zápas s balvany u Čertovy stěny. Šumava dýše tu plným vděkem, sladký dech její ovívá tě opojným balsámem, chladivým vanem obestírá znavenou stráň v sladký sen, ukolébala by tě snadno za poledního žáru bouřná píseň její víly — Otavy. Sem na břeh Vydry, královna Šumava matka jak by snesla nejkrásnější šperky své v přírodní zahradu rusálek a vil, již jsem vám právě představil a kolem níž v čisté vodě Vydřině se koupají a za pstruhy, štikami se mihajícími, honí. Jsme v místech, kterým Šumavě právem přísluší geniovo epileton nejkrásnějšího horstva světa.”

George Gordon Byron: „…nejkrásnější horstvo světa…”